Mnozí z nás běžně cestují hromadnou dopravou, ať už autobusem, vlakem nebo třeba metrem. Na vzdálenější dovolenou se pak většinou dopravujeme letecky. Velká skupina lidí nedá dopustit na svůj automobil a nedá na něj za žádných okolností dopustit.
Pak ale existuje i skupinka bláznů, kteří budí často údiv nebo dokonce pohoršení. Tou skupinou jsou stopaři. Setkal se s nimi snad každý, ať je venku hrozné horko nebo naopak zima, vytrvale stojí u silnice se zvednutým palcem nebo s cedulí, jež oznamuje, kam by se rádi dostali. Spousta řidičů jen nechápavě kroutí hlavami, případně si zanadává, ale ani v nejmenším je nenapadne, že by měli zastavit.
Kdo vlastně jsou ti podivínští stopaři? Rozhodně se nejedná o homogenní skupinku osob. Naopak! I když převažují mladí lidí, zejména studenti, v žádném případě to není pravidlem. Najdete mezi nimi kamarády, partnerské páry, sólisty, ale klidně i postarší manžele. Důvodem, co je ke stopování vede, často není jen snaha za každou cenu ušetřit nějaký ten peníz, ale i pocit svobody a nezávislosti. Stačí si stoupnout ke krajnici a vztyčit palec, aniž byste měli pevný plán, kam pojedete. Vše je na štěstí, okolnostech a náhodě. Můžete se tak během pár hodin ocitnout třeba v Chebu anebo za dva až tři dny klidně někde na francouzském venkově.
Někdy se ale stane, že i po mnoha hodinách v dešti stojíme stále na tom stejném místě a nepohnuli jsme se ani o píď. S rizikem je třeba počítat. A to po všech stránkách. Snad není třeba zmiňovat, že větší nebezpečí skýtá autostop pro ženy. A snad každý stopař, který takto cestuje delší čas, nějaký ten nepříjemný zážitek má. Řidič vám může například ujet s batohem či kytarou, nehledě na to, že nikdy nevíte, jaký řidič je – jestli není opilý nebo dokonce pod vlivem drog či jestli je schopný řidič…
I když autostop má největší boom již dávno za sebou, stále úplně nevymizel a dokud budou řidiči ochotní vzít s sebou na cestu dobrovolně spolucestujícího, tak ani hned nezanikne.